main nadpis

11. Vybrané metody sociální práce, které můžeme využít při práci s klienty, rodinami, dětmi

Socioterapie a přístup zaměřený na řešení

Socioterapií rozumíme souhrn metod sociální práce, které akcentují různé druhy sociální intervence. Socioterapie, obdobně jako sociální práce, zahrnuje v sobě poznatky z několika vědních disciplín (psychologie, sociologie, pedagogika, školství, právo a další). Socioterapii můžeme charakterizovat jako specifickou oblast sociální práce, která má své uplatnění při práci s různými sociálním skupinami, jednotlivcem, rodinou, dětmi, komunitou. Socioterapie zahrnuje: poradenství, diagnostiku, prevenci, psychosociální pomoc, krizovou intervenci, spolupráci s dalšími subjekty, které jsou významné pro klienta; zahrnuje sociální rehabilitaci (zajištění služeb), práci s rodinou, podporu nebo obnovu rodinných vztahů, přímou terapeutickou práci (vedení rozhovorů, využití různých speciálních technik). Socioterapie má také edukativně výchovný charakter a psychokorektivní význam. Nutno podotknout, že s pojmem sociální terapie (socioterapie) se setkáváme již u zakladatelky sociální diagnózy, Krakešové- Doškové. Ve své publikaci „Psychogeneze sociálních případů“ se autorka zmiňuje o významu raných zkušeností klientů, které pramení z neutěšeného dětství, soustřeďuje se na matku jako vlivného činitele, zaměřuje se na výchovnou práci s dítětem, sociální prostředí, sociální opory. Hovoří o převýchově, což můžeme chápat jako proces psychokorekce, specifikuje některé metodické prostředky sociální terapie (poskytování rad, pomoc prostřednictvím katarze formou navození rozhovoru).

Rozhovor, komunikace je důležitou metodou používanou v socioterapii. Komunikovat, znamená „mnoho dát druhému člověku“. Blízkým slovem je také „sdílení“ a to sdílení něčeho cenného (Quisová 2009, s. 12-13). Pokud je komunikace jedním z pilířů sociální práce, socioterapie, o naslouchání lze sdělit, že je nedílnou součástí smysluplné komunikace. Komunikace v sociální práci vychází z komunikační teorie, na které se velkou měrou podílela skupina psychologů a terapeutů z Palo Alto v Kalifornii. Mezi ně patří významné osobnosti jako např. V. Satirová nebo Watzlawick. Procesy, které jsou v komunikaci zahrnuty, se zabývá např. ego-psychologie, systémová teorie, behaviorální nebo kognitivní teorie (Matoušek 2001, s. 219-220).

Sociální terapie má poměrně široký záběr; někdy klienta doprovázíme, někdy vedeme, či dokonce zasahujeme. Sociální terapie musí odpovídat potřebě komplexnosti a odborné intervenci. Základní metodou je rozhovor, intervenční terapeutický, narativní rozhovor. Sociální terapii nelze zaměňovat s psychoterapií. Stejně tak sociální terapii nelze zaměňovat s volnočasovými aktivitami, což se někdy v praxi stává, je to chyba.

Sociální terapie nezachází do takové hloubky psychiky jako psychoterapie. Sociální terapie používá metody a techniky zaměřené na podporu komunikace, motivace, vztahy, uvědomění si vlastního pocitu a získání reálného náhledu na danou věc. Diagnóza v socioterapii rovněž používá jednodušších prostředků. Sociální terapie na rozdíl od psychoterapie bývá často zahajována i bez počáteční motivace a dobrovolnosti na straně klienta a to zejména tehdy, když je zapotřebí pomoci rodině a dítěti. Psychoterapie se zaměřuje na již existující problémy, sociální terapie se více zabývá prevencí, předcházení problémům. Sociální terapie se snaží zhodnotit všechny zdroje klienta, důraz je kladen na řešení, těžiště pozornosti je zaměřeno na současnost a budoucnost. Důraz je kladen na vzájemné vazby, vztahy a jejich fungování.

Teoretické pozadí sociální terapie, pokud jde o základní principy, souvisí se systematickým přístupem, dále je to přístup orientovaný na řešení a přístup na zdroje. Přidáme ještě konstruktivistický a fenomenologický přístup. Teoretické pozadí by mělo být sociálním pracovníkům známé, protože se tyto teorie a přístupy učí a od těchto přístupů se odvíjejí metody sociální práce.

Obsahem sociální terapie jsou poradenství, sociální diagnóza nebo také novější pojem posouzení životní situace klienta, prevence ve všech fázích, krizová intervence, spolupráce sociálního terapeuta s dalšími osobami, které hrají důležitou roli v životě klienta, zapojení jiných odborníků do spolupráce, různé formy sociální rehabilitace, rodinná podpora, obnovení vztahů a přímá terapeutická péče.

Cíli sociální terapie jsou podpora klienta, adaptace klienta na nové podmínky, realistický náhled klienta na možnost nápravy svých obtíží, nalezení zdrojů klienta k řešení jeho problémů, přestavba vlastního postoje klienta k problémům a danostem v jeho životě, úprava postojů a výchovných praktik klientů coby rodičů.

K socioterapii nemůžeme přistoupit jen tak. Musíme si nastavit cíle, tj. vypracovat cíle pro všechny oblasti problémů, se kterými klient přichází a které chceme řešit a stanovit pořadí těchto problémů (podle obtížnosti, naléhavosti, cíle obecné a konkrétní). Nástroje, které budeme používat: sociálně terapeutický rozhovor, sociální diagnóza nebo posouzení životní situace klienta, vytvoření terapeutického vztahu, přímá opatření ve prospěch klienta/rodiny, použití speciálních technik sociální terapie.

V sociální terapii za stěžejní nástroj práce a to jak s dítětem, tak i rodičem, považujeme rozhovor. Vést rozhovor si žádá určité komunikační dovednosti pracovníka, tj. rozpoznat všechny signály, jak verbální, tak i neverbální a dále znát další aspekty rozhovoru. V rozhovoru pracujeme s jazykem, s jeho zamlčenými a zhuštěnými významy, vzorci myšlení. Rozhovorem prozkoumáváme problém, všímáme si paralingvistických aspektů verbálního projevu (barva hlasu, plynulost řeči, emoční náboj apod.). Všímáme si neverbálních projevů, které verbální komunikaci můžou zesílit. Další důležitou věcí je naslouchání klientovi.

Sociální terapie, to nejsou jenom techniky, se kterými pracujeme. Ty jsou doprovodnou pomůckou. Hlavně se musíme zaměřit na podporu klienta v jeho životní situaci, pomoc mu se adaptovat na změny, společně s ním hledat zdroje řešení jeho problémů, žádoucích změn. Pracujeme-li s dítětem, pozornost zaměřujeme na rodičovskou péči, specifické projevy chování (předčasně dospělé dítě), vzájemný vztah rodiny k dítěti, postavení dítěte v rodině, jak se chová (klidné, smutné, veselé, tiché). Nevynecháváme ani školu, vzdělávání, školní kolektiv, další osoby, které jsou důležité v životě dítěte. Zajímají nás události v rodině, které v životě hrály/hrají významnou roli, posouzení, jak dítě vnímá sebe sama. U dospělé osoby (rodiče) nás zajímá způsob prožívání různých situací, postoje, zájmy, hodnoty, zda dospělá osoba dovede poskytnout podporu, vracíme se k primární rodině, ke vzdělání rodiče, čeho chce v životě dosáhnout, jaké má cíle.

Socioterapie vždy začíná analýzou stávající situace, rozhovorem, který vedeme formou narativního rozhovoru, tj. pomoc skrze reformulaci příběhu. Tento přístup vychází primárně z teorie konstruktivismu a sociálního konstruktivismu. Narativní rozhovor má významné místo v sociální práci. Narativní přístup – zjednodušené řečeno je „vyprávění životního příběhu“. Z příběhu potřebujeme vytáhnout podstatné věci, informace, se kterými dále pracujeme. Nezapomínejme, že řešíme problém, který neznáme. Požádáme o „souhlas“, zda si některé informace z rozhovoru můžeme zapsat, třeba okomentujeme poznámkou „můžu si tuto větu, slovo zapsat? protože mě zaujalo“.

Narativní rozhovor nám pomůže konstruovat řešení. Pro klienta je významnější mluvit o dobrých zkušenostech (ty musíme podchytit v rozhovoru) než o problémech. A na dobrých zkušenostech musíme stavět.

Dále můžeme pracovat s „výjimkami“. Jsou to situace, kdy se nic neděje a vše v životě klienta probíhá tak, jak má být. Nás musí zajímat, proč tomu tak je, tj., jaké interakce v té době měly místo. Klientovi se taková „výjimka“ může zdát nepodstatná, ale pro sociálního terapeuta má význam. Můžeme nám naznačit, že určitá změna je možná, ale musíme si položit otázku – jak tuto změnu uchopit. Proto při práci s klientem přidáváme otázku na „zázrak“. Stručně vysvětleno: zázračná otázka je technika zahrnující stanovení cíle a hledání řešení (jinak je to samostatná metoda). Můžeme také položit klientovi otázku v souvislosti s řešením problému, např. „co se stane, když tento x problém podle vás, tak jak ho vysvětlujete, zítra úplně zmizí?“

Kde nás taková otázka, kterou položíme a odpověď na ni posouvá? Dozvíme se, kam se chce náš klient dostat, co musí udělat pro změnu. Nedefinujeme problém, ale snažíme se přiblížit ke klientově definici problému, protože on je ten, který bude muset uskutečnit změnu. Rozpoznání problému klienta – nestačí problém pojmenovat (problém nikdy není jeden), ale zjistit nakolik je tímto problémem klient znepokojen a jak se problém jeví navenek. Podstatné také je zaměřit se na silné stránky klienta/rodiny. Silné stránky to jsou zdroje, ke kterými se při práci s rodinou musíme dostat. V současné praxi je to tak, že se zabýváme problémovými stránkami klienta a zdůrazňujeme množství různých rizik, které můžou ohrozit fungování klienta. Přístup založený na silných stránkách je orientován spíše na zmocňování (empowement) klienta k zvládání obtížných situací. Přístupy založené na silných stránkách se liší od přístupu založených na patologii, rizicích, hlavně v používaném jazyku. Rovněž se liší v základních principech, které ovlivňují praxi. Přístup orientovaný na silné stránky je, stejně tak jako jiné teorie, konstrukcí symbolů a jazyka. Musíme pamatovat, že „slova mají sílu, mohou podpořit, ale také ničit, mohou motivovat, ale také odpuzovat“ (Comptonová a Galaway 1999, In Smutek 2006).

Zkusme přemýšlet o této změně jazykové formulace: „no tak, co máte za problém, u vás je to pořád stejné“ ale můžeme říct: něco se již zlepšilo ve vaší rodině oproti dřívějšku? určitě mě s tím chcete seznámit, a přemýšleli jste o tom, proč tomu tak je?

Nezdůrazňujme daný problém (přece klient ví, že existuje, pracovník také) a co když to není stejné – když použijeme takou informaci, může být nepravdivá, nepřesná, která zatlačí klienta do kouta. Ale když použijeme formulaci, že možná došlo ke změně, o které jako pracovník nevím, proto chci, aby mě klient s uvedenou změnou seznámil. Tím také dáváme najevo, že je zde určitá šance změny, která možná proběhla/neproběhla – nevíme. Klient to vnímá asi takto: netrápíme ho problémem, který je pro něho nepříjemný, ale důvěřujeme mu, že je schopen něco řešit. A i kdyby zrovna nepřemýšlel o tom, co se stalo, proč se situace změnila, v podtextu dáváme klientovi na vědomí, že musí vyvinout určitou motivaci sám a začít přemýšlet.

Přístup k hodnocení klienta z pohledu silných stránek není automatický. Tomuto přístupu je zapotřebí se naučit a překonat mnoho dosavadních profesionálních, institucionálních a interpersonálních bariér, abychom mohli uvažovat potřebným směrem.

  • Každý jednotlivec, každá rodina, každá komunita má své silné stránky, klady a zdroje
  • Trauma, zneužívání, nemoc a boj mohou být pro sociální subjekt devastující, ale mohou to rovněž být příležitosti pro růst a mohou být zdrojem výzev a příležitostí do budoucna.
  • Předpokládejme, že neznáme a ani nemůžeme znát horní limity schopnosti žádného jednotlivce ohledně růstu a možnosti
  • Každé prostředí je vždy plné zdrojů, ale musíme je umět odhalit

Příklad problémové stránky a silné stránky vydefinování

Problémová stránka:

Jednotlivci (skupiny) jsou viděni jako zranitelné subjekty a jsou charakterizováni v pojmech, jako jsou patologie, porucha, trauma

Formulace, vydefinování silné stránky: Jednotlivci (skupiny) jsou viděni jako ti, co mají vrozenou odolnost (resilienci), silné stránky a aktivity jdoucí směrem proti problémům.

NEBO

Problémová stránka:

Individuální, rodinné, skupinové důvody selhání jsou pojmenovávány jako problém, deficit, zneužití, patologie

Vydefinování silné stránky: Individuální, rodinné, skupinové příčiny a důvody selhání jsou brány jako objevování toho, kým vlastně tato rodina nebo jednotlivec je.

Jak můžeme u klienta objevit silné stránky: v každé situaci jsou shledávány jiné rysy charakteristiky jako silné stránky, jako příležitosti zvládat obtížné situace. Takže musíme se dívat kolem sebe, poslouchat vyprávění, příběhy klientů, dát lidem poznat, že se zajímáme o jejich problémy (vzpomeňme si na více problémové rodiny)

Můžeme uvést některé ze silných stránek a jak tomu rozumět při práci s klienty

Člověk, který bojuje s problémem, se zároveň učí. Potřebuje problém vyřešit a tak je konfrontován s požadavky a výzvami prostředí, tj. snaží se objevit své vnitřní zdroje. Pomůžou mu zvládat traumata, rozvinout některé osobní rysy a kvality. Z praxe známe mnoho krizových situací člověka, které musí zvládnout

Když člověk čelí traumatu, nepřízni, můžou se začít rozvíjet jeho další kvality jako nezávislost, disciplína apod.

Silnou stránkou můžou být i talenty, které lidé mají a které jsou skryté. Příkladem můžou být zdravotně postižení, kolik talentů můžeme u nic objevit.

Kulturní a rodinné rituály, přesvědčení, příběhy, tradice rovněž můžou být silnými stránkami klienta. Někdy jsou takové zdroje přehlíženy.

Lidé, kteří byli konfrontováni s extrémními situacemi, souvisejícími se zdravím nebo i se samotnou existencí, mají hluboký vhled – hrdost přeživších

Sny, naděje, jak u jednotlivce, tak v rodině, mají stejný dynamizující a motivační dopad na člověka

Totéž platí o komunitě, i ta nejslabší komunita má lidi, instituce, organizace a přírodní zdroje, které můžou přispět k well-being jednotlivců a rodin.

Pojem silné stránky (nebo zaměření na silné stránky) jedince, klienta, který je tak často citován v různých odborných publikacích v souvislosti se sociální prací, není frází, která se stále opakuje. Pokud víme, co znamenají, jak je obsahově uchopit, porozumíme těm situacím našich klientů, kteří chtějí (i když někdy neví jak) odstranit ze svého dosavadního života vše, co je pro ně překážkou. Jakmile je zaangažujeme do budování silných stránek, rozvine se u nich zvýšená snaha učinit více, stát se silnějším, hledat příležitosti. To se týká všech typologií rodin, o kterých již v textu je zmínka, včetně více problémových rodin, znevýhodněných apod. My také můžeme zmocnit jednotlivce, rodiny.

„Empowerment je proces zvyšování osobní, mezilidské nebo politické moci, takže jednotlivci, rodiny a komunity mohou podnikat kroky ke zlepšení své situace. Je prostředek, jak se chopit problémů bezmocné populace a prostředek vyjádření role bezmocnosti, kterou hraje při vytváření a urychlování sociálních problémů jak v rozvíjejících se, tak v rozvinutých společnostech“. Definici můžete srovnat s textem ke komunitě, komunitní práci, osoba v prostředí apod. Empowerment, neboli zmocňování, někdy zplnomocňování či posilování. Jak uvádí mnozí autoři Lorraine Gutierres, Hare (1990, 2004) In Smutek (2006), definice

Jak můžeme zmocnit rodinu, případně jednotlivce

Věřit, že klienti můžou věci změnit a musíme jim pomoci v tuto možnost věřit

Rodinám a jednotlivcům je zapotřebí poskytnout perspektivu, která je plná budoucích možností

Vzdělávat rodiny a jednotlivce a pomáhat jim zlepšit jejich dovednosti

Rozpoznat a posléze stavět na jejich silných stránkách a na zdrojích okolo nich

Pomoci rodičům uvědomit si, že mají různé možnosti a alternativy

Vytvořit takové strategie, které budou podporovat jejich kulturu

Přístup zaměřený na řešení

Je etablovány způsob práce s klienty v sociální práci v terapiích, koučování, ve školách, v pastoraci a v dalších pomáhajících kontextech.

Odkláníme se od obleného pojetí, že sociální terapeut, sociální pracovník má „patent na rozum“ od jednostranného intervenování, co má klient udělat. Proto nás někdy rodiče, klienti nemají rádi, protože jim říkáme, neustále připomínáme, že mají problém. Ale oni vědí, že mají problém, proč jim to neustále zdůrazňovat. Přístup zaměřený na řešení vychází z předpokladu, že to, na co se soustředíme a na co zaměřujeme svoji pozornost, to posilujeme. Pokud se tedy zaměříme na problém a mluvíme o problému, posilujeme problém. Sociální pracovní terapeut nikdy nemůže vyřešit problém sám a to i v případě, že využije tucet multidisciplinárních týmů. Nejdůležitější v tomto přístupu je pojetí změny. Zaměřujeme se na řešení, místo na problém. Orientujeme se na budoucnost. Nezaměřujeme se na to, co nechceme (mít problém), ale na to, co chceme, čeho chceme dosáhnout, jak má vypadat žádoucí stav.

Zázračná otázka – nebo otázka na zázrak

Přivést klienta k představě, že nastal zázrak a problém je vyřešen, má silný terapeutický účinek. Pro klienta to vytváří živou představu, jak bude vypadat jeho život, až se problém vyřeší, a také podporuje naději, že jeho život může být jiný, než tomu bylo doposud. Můžeme položit takovou otázku „představte si, že jedné noci, zatímco spíte, nastal zázrak a problém je vyřešen. Avšak spíte, a tak nevíte, že zázrak nastal. Co myslíte: čeho si ráno všimnete, aby vám to prozradilo, že došlo k zázraku“? (takové formulace podobných otázek můžeme klientovi předkládat (Steve de Shazer, Y. Dolan a kol. 2011). Následuje překvapení v tom smyslu, že klienti jsou schopní i v silně zátěžové situaci zázrak definovat. Popisují konkrétní věci, které jim změní život. Ale jsou i takoví, kteří si nedovedou nic představit. Když pracujeme na řešení problému, naším úkolem je vyžádat si od nich informace tak, aby si mohli představit, že „zázrak“ opravdu nastane. Ale musíme jim pomoci vymyslet, jaký první krok musí udělat.

Výjimky (postup zaměřený na výjimky)

Výjimka je chvíle, kdy se problém nevyskytuje (třeba dítě má období, kdy spolupracuje, říká pravdu, je hodné). To nás nutí zabývat se interakcemi, co se vlastně stalo, co se změnilo, protože výjimka z problému znamená opakovat takové chování, postupy, které přestanou být nepřekonatelné. Nás zajímá, co klient udělal, jaký postup zvolil, protože určité jednání, které přináší pozitivní výsledky, můžeme opakovat.

Přístup zaměřený na řešení nevyužívá žádné specifické techniky, ale můžeme tento přístup kombinovat se sociální terapií. Můžeme pracovat (jak již bylo uvedeno se „zázračnou otázkou“), dále s postupem zaměřeným na výjimky. Důležité je ocenění klienta/klientů, je součástí intervence. To však neznamená, že pomíjíme problém, ale snažíme se ho vhodným způsobem „zaobalit“, reflektujeme ho.

Přístup zaměřený na řešení se řídí těmito pravidly

Nespravuj, co není rozbité: jak tomu porozumět? Jsou situace v životě klienta, byť někdy konfliktní, avšak nejsou neustále, spíše sporadické. Někdy jsou pouze malou částí života klienta. To znamená, že pokud něco funguje uspokojivým způsobem, nemá smysl se v tom šťourat. Ale pozor – pracovník musí mít velmi široké pojetí toho, co „funguje“ a co „nefunguje“, protože jinak by pravidlo bylo nevědecké. Ale můžou být jisté odlišnosti v kultuře jedince, rodiny, nebo životním stylu.

Dělej víc toho, co funguje: jak tomu porozumět? Jestliže nějaký postup fungoval v minulosti, nebo vede k alespoň mírnému zlepšení situace v přítomnosti, je třeba takové věci zjistit a maximálně využít. To znamená věnovat důležitou pozornost těm obdobím, kdy je rodič – klient kompetentní, odpovědný, protože takové pozitivní chování tvoří základ pro posílení rodiny. To také znamená zkoumat výjimky, co klient v minulosti dobře zvládl a tyto výjimky zopakovat.

Když něco nefunguje, nedělej to; dělej něco jiného: jak tomu porozumět? V lidské povaze existuje podivný sklon pokoušet se řešit problémy opakováním stále stejných věcí a postupů, které v minulosti neúčinkovaly.

(K. I. Berg, 2013, Posílení rodiny)

Poznámka: v začátku textu komunita je informace, že klient, rodiny žijí neustále ve svých „vnitřních programech“, které je zavádějí do slepé uličky a pro změnu je zapotřebí vytvořit nové programy. A to je přesně tato situace. Lidová moudrost říká – „nikdy to nevzdávej“ a sociální terapeut, který se zabývá přístupem na řešení, říká: Když to nefunguje, zkusme to jinak.

Přístupem zaměřeným na řešení odbouráváme celou plejádu takových pojmů jako: klient je nemotivovaný, nemá zájem, je v odporu apod., a my složíme ruce a říkáme: s tím se nedá nic dělat. Takový postup ze strany socioterapeuta, sociálního pracovníka není správný, postup zaměřený na řešení si žádá v přístupu jednání s klientem, velké změny. Důležitý je také jazyk komunikace, slova. Když mluvíme o cíli a řešení, musíme používat jiné výrazy než ty, kterými popisujeme problém. Jazyk problémů je spíše negativní (pořád klientovi říkáme, co je špatně), tj. zaměřujeme se na minulost a chceme, aby nám problém popsal. Tím také sugerujeme trvalost daného problému. Jazyk řešení je jazykem pozitivním, je v něm naděje, zaměřujeme se na budoucnost a také sugerujeme pomíjivost problému.

Mnoho autorů, terapeutů se opírá o určité postupy řešení, které se můžou lišit. Pro naši praxi se jako nejlepší jeví postup, který má 6 základních principů autorů… A které můžeme dobře realizovat u našich rodin.

R – rozvíjení řešení, nikoli problému

E – efektivita

S – spolupráce

E – expertnost na proces

N – nevyhnutelnost změn

I – individuální přístup

Pokusíme se rozpracovat postup na příkladu problémové rodiny

Stručná charakteristika rodiny:

Matka samoživitelka, vdova, 3 děti ve věku 9, 12 (chlapci), 14 let (děvče), bydlí v okrajové části obce.

Děti žijí s matkou, babičkou (tchyní matky). Rodina byla úplná do doby, než zemřel manžel, otec dětí, který byl živitelem rodiny, předtím pracoval jako OSVČ. Rodina do doby úmrtí otce fungovala normálně a v rodině nebyly žádné vážnější problémy. Matka pracovala, i nepracovala, někdy zkrácený úvazek, nebo práce na dohodu. Život rodiny po smrti otce se výrazně změnil, došlo k narušení vztahů a pozic v rodině, zvláště v širší rodině, došlo ke změně sociálních rolí. Matka se se situací vyrovnávala velmi špatně, chyběly finanční prostředky, a začaly konflikty vně rodiny. Po určitou dobu se matka řádně starala o děti. Po nějakém čase došlo v rodině k určitému chaosu a nebylo známo, kdo vlastně domácnost řídí. Situace byla způsobená i tím, že matka měla potřebu hledat nového partnera, opouštěla děti a hodně času trávila mimo domov. Babička výchovu svých vnoučat přestala zvládat, vyčítala matce, že se nevěnuje dětem, pohádala se s matkou a hrozila, že domácnost opustí. Pasivní výchova dětí bez řádu, hranic se brzy projevila na chování dětí, které nechodily pravidelně do školy, měly absenci, starší děti se začaly toulat. 14letá dcera navázala známost se starším mužem, vracela se v nočních hodinách domů, mladší bratr přespával někdy u kamarádů a nejmenší 9letý chlapec si sám zašel do Dětského domova a prosil, aby ho tam ubytovali. Na situaci reagovala škola, okolí bydliště matky; ze strany OSPOD, který na situaci reagoval, musela ýt přijatá určitá opatření. Matka si plně uvědomovala situaci, ke které došlo.

Co v dané kazuistice máme, co potřebujeme zjistit:

|| Sociální diagnózu, formou narativního rozhovoru, čili dialog mezi matkou a terapeutem (vyprávěj, naslouchám), je to vlastně dekonstrukce životního příběhu matky. Nepokládáme otázku tak: proč jste se nestarala o děti… a podobné, neznáme podrobnosti o této rodině a potřebujeme se dozvědět, jaké byly vztahy, než otec dětí zemřel. Výčitkami matku zatlačíme do kouta. Jakmile máme diagnózu, víme problém, můžeme začít situaci řešit. Rozvíjíme „R“ řešení, nikoli problém. || Víme, že matka kromě svého trápení má také své jedinečné zdroje a možnosti, jakou preferuje budoucnost (je to užitečnější, než probírat její selhání). Zjistili jsme, že něco v rodině nefungovalo, protože jsme poznali problém a jeho příčiny a teď potřebujeme, aby tento problém byl odstraněn. Společně s matkou rozvíjíme řešení její situace, motivaci, snažíme se matce pomoci najít kontext změny, možnosti. || Můžeme přistoupit k „ E“ – efektivita: Každá terapie v začátku je určité provizorium, co jsme v předchozí fázi probrali, ještě není hotové řešení. Potřebujeme, aby přechod od trápení k řešení trval co nejkratší dobu (krátká terapie). Potřebujeme pracovat efektivně a cíleně. || Spolupráce „S“ mezi klientem a terapeutem. Aby spolupráce mohla fungovat, je potřeba klienta brát vážně a porozumět jeho situaci, jeho úhlu pohledu. V našem případě i úhlu pohledu matky, kde selhala a musíme se dohodnout, na čem budeme spolupracovat, protože nám ještě zůstávají nevyřešené děti. || Expertnost na proces, nikoli na obsah „E“ – odborníkem na svůj život je především klient. Proto nebudeme matce říkat, co má dělat, nebo nemá dělat. Konverzace by měla vést k vyjednávání a vyjasňování cílů, jak objevit její zdroje a jak je zapojit do cílů, které si staví matka. Rozhovor pečlivě reflektujeme. || Nevyhnutelnost změn „N“ máme za to, že změny v životě člověka probíhají neustále a dochází ke změnám i u lidí, kteří mají problém. Jestliže problém matky alespoň dočasně zmizí (výjimka), nabízí to možnost pro řešení. V terapii musíme oceňovat každou změnu, a to i změny malé. Občas je vhodné pomoct klientovi třeba jen s malou změnou a rozvíjet ji. (třeba to může být vztah ke tchyni, k rodině, kde k malým změnám může dojít). || Individuální přístup „I“ – využíváme různé techniky jako podněcující otázky, pomáhat nalézt řešení, socioterapeutické techniky. Mezi ně můžeme zařadit Zázračnou otázku, která nám pomáhá vytvořit konkrétní vizi, jak bude vypadat budoucnost, až bude problém vyřešený. V terapii zaměřené na řešení je to základní odrazový můstek pro práci s klienty, pokud neznáme jeho představu o tom, jak bude vypadat jeho život po vyřešení problému, nemůžeme definovat cíle terapie.

Jednou z nejdůležitějších intervencí je ocenit u klienta to, čeho jsme si všimli, že funguje. Dále základem efektivní terapie jsou dobře definované cíle, které musí být konkrétní, realistické, významné pro klienta, zohledňují sociální kontext, musí být pozitivně formulovány.

© Copyright 2019 Akademický ústav Karviná. All Rights Reserved.

Search