main nadpis

12. Rámec práce s rodinou

Práce s rodinou vyžaduje utřídit velké množství faktorů, které ovlivňují, můžou ovlivnit celý proces spolupráce mezi sociálním, komunitním pracovníkem a rodinou. Potřebujeme porozumět problémům rodiny a to v různých prostředích (rodina, škola, služby, komunita). Na rodinu můžeme pohlížet z různých perspektiv, celkový pohled na rodinu musí být mnohem širší a nelze ho zúžit pouze jednostranně. Tento přístup je důležitý proto, abychom mohli reflektovat situaci v rodině a lépe porozumět rodinné struktuře, ale také dynamice rodiny a problémům (šíři těchto problémů). Rodinný systém může být velmi spletitý, proto potřebujeme posoudit všechny interakce, jaké v rodině probíhají. Jak již bylo několikrát uvedeno, komunikace má při posuzování fungování rodiny klíčové postavení. Komunikace není pouze to, co si členové rodiny sdělují, ale význam má způsob, kterým obsah sdělujeme. Právě komunikace v rodině je příčinou mnohých konfliktů, nedorozumění. S jakými problémy v komunikaci se může setkat; kriticismus a obviňování, nejčastěji ve vyhrocených situacích. Příčinou takové komunikace je hledání problémů u jiných. V praxi se s takovou situací můžeme setkat u rodin více problémových, nebo znevýhodněných, ale také u rodin, které žijí v komunitě (zvláště vyloučené lokality). Obsahy komunikovaného vůbec nemusejí souviset s problémem, který řešíme, nebo potřebujeme řešit, většinou jsou to staré křivdy.

Dominance v rodině je to způsob panovačného chování, které je doprovázeno nepřátelskými a obrannými reakcemi některého ze členů rodiny. Nejčastěji s takovým chováním se můžeme setkat u dospívajících dětí vůči rodičům, ale může se vyskytnout i mezi rodiči (třeba i domácího násilí).

Problémy ve sdílení – jedná se o potřebu většího sdílení pocitu, myšlenek, někoho z rodiny. Tím se po dané osobě žádá, aby byla vstřícnější, což vyvolává opačnou situaci, kdy jedinec se více uzavírá do sebe, vyhýbá se komunikaci. V komunikaci má význam naslouchání, ale v rodinných konfliktech se nám vyskytuje nenaslouchání. Osoba, které není nasloucháno, má pocit, že není brána vážně. Takové situace se můžou vyskytnout jak u dospělých, tak i ve vztahu k dětem.

Pro sociálního pracovníka, komunitního pracovníka má význam zjistit: kdo si kdo s kým vyměňuje zprávy, informace, o čem a s jakým efektem. Tak lépe poznáme a budeme mít lepší představu, čím jsou vzájemné interakce narušovány, a pracovník může navrhovat některé postupy, způsoby, jak se rodina může oprostit od všech těchto rušivých elementů.

V rodině si všímáme konfliktů, které jsou příčinou mnohých potíží v rodinných vztazích. Konflikt někdy nemusí být výrazný, ale může mít skrytou podobu. Může to být tak, že jeden z členů rodiny snáší chování druhého, i když zjevně neprotestuje, ale konflikt je přítomný. Znovu se můžeme vrátit k násilí, kde takový skrytý konflikt se může vyskytnout. Pro sociálního pracovníka při práci s rodinou je důležité, aby se skrytý konflikt dostal na povrch. Konflikty v rodině jsou velmi nebezpečné, protože zasahují do intimity členů rodiny, narušují vztahy mezi rodinnými příslušníky. Konflikty se nikdy nedají úplně vyloučit ze života, ale musíme je umět využít ve prospěch fungování rodiny. Co tedy musíme sledovat při konfliktu: obsah komunikace, interakce mezi členy rodiny jako účastníků konfliktů.

Bez ohledu na to, o co v konfliktu jde, co je jeho předmětem, konflikt je vždy obrazem toho, jak rodina funguje a jak své problémy řeší. Právě některé konflikty se můžou vystupňovat až do podoby domácího násilí. V konfliktu, který se vystupňuje, jeho účastníci ztrácí kontrolu nad svým chováním, je mimo jejich kontrolu.

Specifika některých problémů souvisejících s fungováním rodiny – na které faktory by měl sociální pracovník se zaměřit v kontaktu s rodinou.

Schopnost řešit problémy je základním předpokladem fungování rodiny. Rodiny by měly kultivovat tuto schopnost. Problém definovaný jinou zainteresovanou osobou či osobami, např. příbuznými, sousedem apod., může být zcela odlišný od toho, jak problém vnímá náš klient. Je důležité posoudit, kdo je problémem natolik znepokojený, rozrušený, aby něco udělal pro jeho vyřešení.

Sociální pracovník může významným způsobem přispět k tomu, že pomůže identifikovat dovednosti, nezbytné pro řešení problémů a také může pomoci s jejich rozvojem a kultivací. Když pracujeme s rodinou, sledujeme její komunikaci, mnoho nám napoví, jak se rodina bude chovat, pokud jde o přijetí různých řešení. Pokud rodině, jejím členům chybí kompetence v oblasti řešení problémů, je to příčinou toho, že se její členové nebudou moci vypořádat s problémy a konflikty, což v krajním případě může hrozit rozpadem rodiny. Které kompetence je třeba rozvíjet, určuje klient, ale sociální pracovník na věc může přispět svým pohledem, jakou dovednost je zapotřebí rozvíjet.

Kontrola

Souvisí s uplatňováním moci a zodpovědnosti. V rodinném systému je třeba sledovat změny v rodinném chování všech jejich členů. Každý v rodině plní určitou roli, avšak může se stát, že někdo z účastníků rodiny se snaží využít situace a uzurpuje si určitou moc, za takových okolností může dojít ke konfliktu, který je spojen s bojem o moc v rodinném systému. Daný člen rodiny chce o všem rozhodovat a chce mít konečné slovo. Ostatní členové rodiny se dostávají na druhou kolej, pokud jim tato situace nevyhovuje, dochází k rozvracení systému, konfliktům, které můžou mít negativní vliv na vývoj dětí. Nadměrná kontrola se také vyskytuje, kdy rodiče jsou příliš ochranářští a jejich chování vytváří podmínky pro závislost dětí na rodičích. Převrácená rodinná hierarchie znamená zhroucení rodičovské autority, vzniká boj o moc mezi rodičem a dítětem, rodič si může udržovat svou moc vůči dítěti i násilím. V takových situacích se můžou stupňovat výchovné problémy a rodiče využívají možnosti umístit dítě do ústavního zařízení.

Sociální pracovník by měl reflexivně zvažovat otázku: kdo vlastně v rodině je zodpovědný a za koho, a jakým způsobem je moc v rodině realizována.

Blízkost poskytované péče

Blízkost vztahu mezi jednotlivými členy rodiny je důležitou dimenzí rodinného fungování zdravě se vyvíjecích vztahů. Jenže tyto vztahy také můžou být zatíženy přílišnou emocionální blízkostí, a brání individuálnímu rozvoji dětí. Často se setkáváme s tím, kdy dítě si stěžuje, že je příliš svázáno s rodinným prostředím, jsou omezovány jeho kontakty s vrstevníky, nebo rodič dítěti nedovolí nic udělat, vše dělá za něho. Rodič dítě připoutává k sobě a činí je závislým, aniž by to odpovídalo jeho věku, a tím znemožňuje jeho individuální rozvoj. Potřeby jednotlivých členů rodiny musí být odpovídajícím způsobem vybalancovány. Sociální pracovník musí reflexně uvažovat a položit si otázku, kdo má s kým blízký vztah anebo kdo se komu vyhýbá.

Literatura ještě popisuje intruzivní chování, jako negativně přehnané citové pouto, ať již jednostranné či vzájemné. Charakteristickým znakem interakce je majetnické a žárlivé chování. Pokud rodiče uplatňují vůči dětem tento typ chování, neumožňují jim vybudovat si vlastní obranné mechanismy a vyrůstat ve svobodě. V praxi se můžeme setkat se situacemi, kdy rodiče neustále demonstrují starost o dítě; dokonce to může zajít až tak daleko, že dítě přestane chodit do školy, pod záminkou, že je nemocné. Při analýze zjistíme, že péče, blízkost vztahů je iluzorní a rodiče potřebují vlastnit dítěte jen pro sebe. Sociální pracovník se musí zabývat otázkou, jaké jsou blízké vztahy k rodině, ke komu, které jsou nezdravé pro dítě a narušují jeho prostor. Zároveň je třeba pracovat s rodiči na zlepšení a porozumění toho, jaké charakteristiky by měl splňovat dobře fungující vztah mezi rodiči a dítětem.

Aliance podporující problematické chování

Situace, se kterými se můžeme dost často setkat v praxi, kdy členové rodiny ospravedlňují, hájí nebo schvalují problematické chování. Třeba rodiče obviňují školu, ale také ospravedlňují chování dítěte v kontaktu se sociálními pracovníky, kurátory, ale i jinými dospělými osobami. Rodičovská aliance může být slabá, kdy rodiče nejednají jako jeden výchovný tým. Příčinou jsou zpravidla konflikty mezi rodiči, špatné vztahy, ale i situace, kdy rodiče jsou rozvedení. Řada různých nedorozumění mezi rodiči, nedostatečná spolupráce, oslabení vzájemných vazeb a špatná komunikace mezi rodiči v otázkách týkajících se výchovy může oslabit rodičovskou alianci, což není v zájmu dítěte.

Můžeme se také setkat s případem velmi slabé rodičovské aliance, která se vyznačuje aliančním spojenectvím rodiče s dítětem proti druhému rodiči (koalice). Tato situace narušuje celkovou kooperaci v rodině a autoritu obou rodičů.

Obětní beránek v rodině – jedná se o destruktivní spolupráci od samého začátku. Je zde konflikt mezi rodiči, který řeší nevhodnými aliančními svazky, důsledkem je oslabení spolupráce mezi rodiči. V praxi je to tak, že členové rodiny se spojují proti jinému členu rodiny a ten se stává černou ovcí rodiny. Často je to vůči dítěti, které je jiné (jinak se chová, obléká apod.). Dítě takovým chováním vlastně provokuje rodiče. Sociální pracovník si musí položit otázku, kdo je v rodině na čí straně a situaci řešit, hledat samotný problém, proč máme obětního beránka, důvody, a jak sebe samo vnímá dítě.

Vytvoření hranic

Hranice označují mechanismy, které umožňují rodinám zachovat samostatnost. Hranice se mohou týkat jak rodiny, tak určovat sourozenecký, či rodičovský systém. Rodičovský systém ochraňuje rodinu a přes hranice rodiny se nedostanou žádné poznatky od jiných subjektů. Hranice musí být jasně stanoveny. Nevhodná je nadměrná propustnost hranic (dítě má dovoleno spát v ložnici svých rodičů) – může přinést problémy ve fungování rodiny, stejně tak dobrému fungování neprospívá nesrozumitelnost hranic. Hranice se také týkají rozhodovacích procesů v rodině (dítě ano, ne). Víme, že dítě má participovat na rozhodnutí, které se ho týkají, ale ne všechna rozhodnutí rodiny se týkají dítěte. Sociální pracovník musí zvažovat otázky, kde jsou hranice té které rodiny a jak jsou tvořeny, kdo je uvnitř systému a kdo mimo systém. Potřebujeme vědět a porozumět těmto problémům, jak rodina funguje.

Flexibilita rodiny

Rozumíme tím schopnost přizpůsobovat své fungování vlivům, které na rodinu působí zvenčí. Zabýváme se tím, jak rodina, její fungování ovlivňují okolnosti, vlivy prostředí, zda je schopná fungovat a zpracovávat všechny události zvenčí, nebo se uzavírá do sebe a odmítá vlivy na své fungování. Flexibilita nám pomůže porozumět problémům v případě, že rodina není schopná se adaptovat na měnící se společenské podmínky, co může působit na interakce rodiny a prostředí (třeba děti si nemůžou pozvat kamarády, nemůžou využívat některé služby školního prostředí, nové technologie apod.). Rodiče zpravidla neví, které vlivy okolí jsou dobré a které nevhodné, zamítají všechno, protože se nedovedou rozhodnout. Je zde problém, přílišná rigidita má vliv na změny, potlačuje je, ale přílišná flexibilita nevede ke správným rozhodnutím a je spíše dezorganizační. Hranice a adaptabilita musí být vyvážené. V rodinách zpravidla existuje určitý model, potřebujeme ten model poznat, abychom zjistili, k jakému odchýlení v modelu rodiny došlo a ovlivnilo fungování rodiny. Jaká jsou v rodině pravidla obecně, mezi jednotlivými členy rodiny, co je tolerováno a co ne. Pak teprve můžeme přistoupit k řešení, a zvažovat, jaká opatření doporučit, nabídnout možnosti a zda se dá model modifikovat.

Rodinná přesvědčení

Můžeme sledovat z různých hledisek. Co nás nejvíce musí zajímat, jsou přesvědčení, postoje, které jsou pro rodinu charakteristické, a rodina je společně sdílí. Pokud taková přesvědčení nečiní problémy v rodinném fungování, je možné je považovat za zdroj, který nám pomůže vyřešit obtíže rodiny. Rodinná přesvědčení mají stabilizační funkci a slouží k ochraně rodiny před vnitřními i vnějšími tlaky. Horší situace je, kdy si rodina vytvoří určitý „mýtus“, který jí neumožňuje řešit obtíže, se kterými se potýká. Třeba odmítá pomoc ostatních, protože „v naší rodině to fungovalo tak, že jsme nikdy po nikom nic nechtěli“, nebo matka může nám tvrdit že „její maminka vždycky to dělala tak a tak, a ona také tak bude postupovat a nic se na tom nedá změnit“, nebo učitelé si na moje dítě zasedli“. Takových přístupů bychom našli hodně. Rodinná přesvědčení nejsou běžně prezentována jako problém rodiny, ale bývají překážkou při řešení skutečného problému. Jak se zachovat k situaci tvrzení, předávané z generace na generaci, určitě bude zapotřebí seznámit se s významem toho, co bylo předáváno mezi generacemi. Můžeme položit otázku: jak vidí členové rodiny sami sebe, jak vnímají svět, a chce uskutečnit nějaké změny ve svém životě, jak tomu rodina rozumí, jak přistupuje k různým složitým situacím.

Reflektivní, reflexivní přístup

V textu pracujeme s pojmem „reflektovat“. V sociální práci pojmy jako reflexivní, reflektivní přístupy označují schopnost sociálních pracovníků citlivě vnímat a hodnotit různé kontexty své práce s klientem (Navrátil, In Matoušek s. 133). Jedná se o složitý a také tvůrčí proces sociálního pracovníka, který uplatňuje v posouzení životní situace klienta. Životní situace klienta souvisí se sociálním fungováním. Reflexe při jednání podle Schőna (Navrátil s. 28) je koncept, který vyjadřuje snahu sledovat průběžně během celého jednání prožitky, pocity i koncepty a teorie, které aktuálně situaci ovlivňují. Sociální pracovník reflektuje nejenom měnící se situaci, ale zároveň se zaměřuje na své porozumění, které je součástí myšlení a chování.

Pojem před porozuměním lze chápat jako požadavek na opuštění některých myšlenkových schématů, které můžou být bariérou procesu poznání v reflexi při jednání. Jak uvádí Balogová (In Navrátil), při reflexi při jednání – jedná se o schopnost sociálního pracovníka hledat nové perspektivy, východiska, hodnotit vlastní vliv na řešení situace.

Reflexe po jednání je rovněž důležitá, neboť sociální pracovník by měl zkoumat, proč tak jednal, jak jednal, jak proces jednání s klientem probíhal, jaké situace nastaly, co danou situaci ovlivnilo, jaké vzorce a modely byly použity a jsou relevantní k řešení situace. Znamená to, že jako sociální pracovník reflektují své postupy práce s klientem.

Důležitým nástrojem při posouzení životní situace rodiny je rozhovor. V rámci rozhovoru můžeme reflektovat vše, co nám klient říká. Dle Soukupa „pomocí reflektivního naslouchání se pokoušíme odhadnout a sdělit, jak rozumíme tomu, co nám klient říká, co vidíme, a jaký obraz se nám vytváří. Reflexemi si ověřujeme svoji hypotézu o prožívání klienta, o tom, jak vidí svět. Pomocí reflexí můžeme prohloubit klientovo emoční prožívání, ale také ho můžeme zmírnit. Můžeme vybrat obsah, který chceme, aby klient rozvinul, nabídnout určité porozumění situaci. Reflexemi pomáháme klientovi utřídit si myšlenky, strukturovat prožívání, prohloubit porozumění sobě samému“ (Soukup 2014, s. 39- 40).

Shrnutí

Při sociální práci s rodinou se nejčastěji setkáváme se situacemi, které nás upozorní, že dynamika rodinného fungování u některých rodin selhává. Autor Tolson (In Navrátilová 2014) podává přehled základních dimenzí rodinného fungování, které velmi dobře můžeme využít při kontaktech s rodinami, ať už samostatně, ale také při práci s rodinami v komunitě. Faktory těchto dimenzí můžeme také využít v Komunitním klubu pro rodiče. Zde máme prostor pozorovat interakce, které probíhají mezi jednotlivými členy rodiny. Docela dobře se některé negativní faktory můžou vyskytnout v situacích, kdy budeme používat různé herní aktivity, aniž bychom o problémech dříve věděli. Ale můžou se nám vynořit právě v průběhu těchto aktivit. Pak je na místě využít individuální formu práce s rodinou, aplikovat příslušné metody a techniky sociální práce. Jednotlivé dimenze nefungování rodiny jsou vysvětleny v textu této části publikace.

Zároveň chceme upozornit na koncept reflektivního a reflexivního posouzení práce s rodinou. Jedná se o odborný postup sociálního pracovníka, který by měl umět reflektovat své činnosti, zvažovat důvody svých doporučení pro klienta, jejich výsledek na změny, které nastaly. Sociální pracovník si musí být vědom toho, proč v dané situaci při práci s klientem postupoval tak a ne jinak. Je to také jeho odpovědnost, které si musí být plně vědom.

© Copyright 2019 Akademický ústav Karviná. All Rights Reserved.

Search